Koloniální městečko Paraty

Tak jsem zpět, včera to prostě nešloooo … to Vám byl takovej večírek, takovej lehounkej v rytmu jazzu, že z něj nešlo vystoupit.

Vstávalo se blbě, hlava mě furt bolela, tak jsem vlastně ani moc nevstávala. Zvládla jsem se podívat na snídani, sbalit si batůžek, obřady Velikonočního pondělí, zasadit Jarynovo prótky do živýho plotu a nadělat jim tady trocha teho bordela ve fauně a flóře … jestli se ta pomlázka ujme, budete jednou číst, jak Ilha Grande zaneřádili vrbové prótky…. Ale tak … už je tu i bambus. Ten taky zrovna není místní. V jedenáct si pro nás připlóvá loďka a nabírá nás asi osm kusů postupně na dvou třech plážích a veze nás zpět na pevninu. Sedáme do auta a čeká nás asi 130km do koloniálního romantického města Paraty. Název pochází od původních indiánských obyvatel a znamená v překladu "Řeka ryb". Je to jedno z nejstarších měst v Brazílii. V roce 1650 byly první portugalské koloniální stavby postaveny na rovné ploše, mírně pod hladinou moře. Mnoho let sloužil tento systém jako jediný způsob kanalizace. Později již byly ulice a výstavby domů naplánovány tak, aby přílivová vlna v době úplňku zaplavila ulice a všechny nečistoty se spláchly zpět do moře. Budovy se následně začínaly stavět 30 centimetrů nad úrovní ulic, které byly navrženy ve tvaru mřížky, ale v mírných křivkách. V centu jsou na chodnících speciální kanálky, kterými se voda vrací zpět do moře. Procházíme se těmi nádhernými dlážděnými uličkami a ocitáme se opět v trochu jiné galaxii. Sice je zataženo, pršavo, šedavo a nefotogenično, ale s tím bohužel nic nenadělám. Beru to tak, že je zrovna jak je a I když není kolibřík nejostřejší, hlavně že jsem ho viděla. Tak I toto městečko vnímám. Uchvacuje nás barevností, odrazy domů v loužích a hlavně … hlavně hudbou. Jdeme za zvukem a na náměstí sedí první umělec a určitě to byl zajímavý concert, kdyby zrovna neskončil. V náhlém tichu zaznamenáváme zvuk jazzu z hospůdky zvané Sarau a ta nás pohlcuje. Dáváme si pívo a limču a užasle pozorujeme pána v klobóčku jak vystřihnutého z obalů mých desek s latinskoamerickou muzikou "Brazilian jazz" … tak lehce, tak akorát nahlas, hraje a hraje nádherně a nevadí mu hluk hospody a bavící se lidé, nesnaží se je přezpívat, kdo chce, slyší. Sedíme ani nedutáme. Mě ti lidi trošku štvou a je mi ho I líto, že nevnímají, jak božsky hraje a zpívá, ale on je nad tím. Pauza, prochází kolem Járy a pozvedá klobouček k pozdravu … oujé… pak ještě chvilku hraje a odchází. My se zvedáme, že taky odejdeme, už jsme před hospůdkou a přiběhne k nám jiný človíček, a říká nám portugalsky … Cože? Vy jako už dete? Ty jo, dneska tu bude hrát největší houslista z oblasti SaoPaulo, no podívejte se na internet! To neodcházejte … stojíme, přešlapujeme, nevíme a kolem nás projde dovnitř houslový obal, pak činely, elektrická a basová kytara …. Vcucává nás to zpět a my čekáme, co přijde. Wow lidi, co milujete JAZZ najděte si Felipe Karam na internetu, na Spotify … kdekoliv. Je to nádherný večer, funguje to, úžasný. Vstupné celých 15 brazilských realů na osobu (70kaček) … masakr. Jsme plní hudby a stojíme venku a nemáme slov a Felipe Karam k nám přichází a podává nám oběma ruku a děkuje, že jsme přišli … čučíme jak péra z gauče, já dumám jestli jsme od pohledu tak exotičtí kousci, Jára spíš tvrdí, že viděli, že tam sme, abysme slyšeli … nevím, ale dostalo mě to. Odcházíme a snad z každého okna v tomhle městečku se na nás hrne hudba, živá hudba, kytary a písničkáři, kapely… lidi, kdo chcete do Brazílie, tohle místo nevynechte. Fakt krásný, I když je to třeba samba v kapkách deště, furt je to samba … a jaká….