Manaus, Amazonka a růžoví delfíni

To byl dneska ale krásnej den … tolik věcí jsme zažili a spoustu z toho jsme ani netušili. Když jsem hledala vejletění po Amazonii, věděli jsme, že zde jsme především a hlavně kvůli Amazonce. A jeden z výletů sliboval právě dvě noci v džungli na rio Urubu a pak poslední den prochajdu po Manaus, projížďku na soutok Amazonky a Rio Negro a koupačku s růžovými delfiny – no nekup to. A dnes je ten den Dé. Na hotelu si k snídani dáváme několik kusů nevíme co to je a nijak nespěcháme. Rozkaz zněl jasně. 8:30 … a tak v 8:00 si pro nás přichází guid až do jídelny, že rozkaz zněl špatně. Zrychlujeme a během pěti minut jsou batohy uložené v bezpečí za hotelovou recepcí a my na procházce s guidem. Vede nás poněkud jinýma ulicema než jsme šli včera, navíc je ráno a už to v centru pěkně žije, jsou otevřené stánky, na tržnici přepadává trhovcům ovoce ze stolků a všichni jsou veselí a usměvaví. Prvně se zastavujeme u Theatre Amazonas, které si nechali v roce 1885 vystavět kaučukoví miliardáři a bylo dostavěno 1892. Vše co v něm je, je dovoz z Evropy. Z Itálie, Francie, Anglie. Kaučuk vynášel neskutečné peníze a tak si to mohli dovolit. Z brazilského dřeva jsou vyrobeny židle uvnitř. Hned vedle divadla je první katolický kostel a celé náměstí je vystavěno v portugalském koloniálním stylu. … tož… pěkné to tu majů … bohatství, sláva a prachy se tu točily asi 40 let, než důvtipný anglický páreček napadlo, že v Malaisii jsou podobné pralesy a začli kaučuk těžit tam. Manaus upadl do těžké krize ekonomické i sociální, všichni kaučukoví baroni vše prodali a prchli zpět – většinou do Evropy. No prostě bída. No a až jednou přijel prezident a toho napadlo, že sem vlastně nevede žádná dálnice a postavili silnici propojující Manaus se zbytkem světa. A nakonec? Nakonec přišel Japonec. Odpustili mu daně a Manaus začal vzkvétat. Všude jsou tu japonský fabriky na elektroniku a svět je zase v pořádku. Tak a víc vám toho asi nevykecám, protože si víc nepamatuju.

Další zastávkou byl rybí trh a pán zářil jak sluníčko a pojmenoval nám každou každičkou rybu do té nejmenší čudly a víme jak si kterou udělat a jak je prostě nejlepší. No to je nám v centrální Evropě pěkně k prdu. I to, že ryby tu teda rozhodně nejsou drahé. No ale krása. Pozorovat jak s tím nožem pracujou aniž by se pořádně dívali pod ruce, rozhlíží se všude kolem a ryby nachystaná na gril…

Po rybím trhu se procházíme tržnicí postavenou taky v dávných dobách a ve Francouzském stylu a v ní je teď ukryto tržiště s všema potřebnostma pro tůristy.

A je to tady. Sedáme na loď s pánem kapitánem a naším guidem a k našemu překvapení jsme na té lodi s nimi sami a je to teda jen a úplně náš výlet. Říkáme si, že se jim halt asi nikdo další nenahlásil a hodláme si to fakt užít. Míříme na soutok vod. Mezi tím se dozvídáme, že Rio Negro má 28 stupňů, je teplá jak kafe, teče z Kolumbie, je hluboká 92 metrů a v Manaus má na šířku 4km a taky, že teče rychlostí dva kilometry za hodinu. Oproti tomu bahnité Rio Solimoes (název horního toku Amazonky užívaný v Brazílii) teče z Peru rychlostí 9km/h (to víte, teče z hor) a je chladnější – voda má kolem 22 stupňů … no a tyhle dvě velké krásky se stékají kousek za Manaus a dokupy jsou už jen a jen Amazonka. Vody jsou tak rozdílné že ještě 7km se nedokážou smíchat a rozdíl je teda neskutečný. Je to zážitek a tečou mi oka …. Jaryn mi k tomu zpívá na přídi Amazonku s ukulelem a celá loď je dojata … Přichází nádherný Cimrmanovský moment, kdy noříme ruce do horké Rio Negro, loď vpluje do chladivé Solimoes … zkoušíme to několikrát, to se prostě nevochodí …

Po tomto silném zážitku vplouváme do jednoho z kanálů vedoucích skrz přilehlý poloostrov, kde žije komunita lidí v plovoucích domech a maj tam teda naprosto čisťounký a krásný supermercado, kde si kupujeme pívo a žížeň a taky krásnou barevnou a pomalovanou školu. Pak jezdíme dalšíma kanálama a koukáme po kajmanech, lenochodech, ptácích a jiné havěti… a i přesto že je fakt mokro a vody je fakt hodně, něco i vidíme. Dokonce i pana lenochóda … ejchuchů. Taky v jednom takovým plovoucím domě jdeme na oběd, kde co si nabereš, to si sníš. … já samozřejmě hrnu fazulu, ta nikdy nesmí chybět. Na chviličku se jdeme projít džunglí a je to tu velká nádhera a jdou po nás vopičky a Jarynovi vlezla až za krk. Po mě teda dou spíš moskyti, zkouší to i tři až čtyři najednou … nedáme se. Vytahujeme tropický postřik na komáry a hned je klid. Vidíme přenádhernou Seibu, které je zrovninka 300 let a je krásná a mohutná a velká a vzrostlá a dá-li Bůh dalších 300 let tu ještě pobude … je chráněná a nikdo se jí nesmí ani dotknout. Tak jí to přejme.

Sedáme zase do lodě a míříme si to za delfinama. Furt jsme dumali jak to jako dělají, že plaveš v Amazonce a fotí se s tebou delfín … jestli jako ho mají přivázanýho za ploutev … nebo jak to funguje. Je to prosté, přátelé. Rybičky… v podstatě mladej kluk se ségrou hodí pár rybek do vody, kluk tam pak vleze a úderama rukou do hladiny vody – pekelně silné rány … a když to nepomůže tak pak prknem, vyvolává růžového delfína. … čumíme jak péra z gauče a najednou kluk usměvavě řekne – oukej … a před ním z hladiny čučí růžový čumáček … a jsou tu dva a jsou fakt velcí a maj asi tři metry a jsou pod náma, okolo nás, všude kolem nás a my si je hladíme a je to naprosto neuvěřitelnej zážitek, na to že dva dny zpět jsem se pokoušela o jejich foto na Rio Urubu … tak tohle je fakt masakr.

A taky vám musím říct, že dneska mi to Amazonský slunce zbarvilo kůži do ruda a hřeju jak kamínka a do letadla si budu muset vzít mikínu, abych náhodou neumrzla.

Joooo a taky!!!! Jak loni vydávali ty děsivý články jak Amazonka vysychá a jak je hrozitánský sucho a tááák – tak to nebylo globální oteplování prosím, to byl zase ten zlobivej kluk el Níňo … no a letos to frčí slušně a vše je v pořádku a možná bude vody víc než obvykle. Zatím ještě pořád jde Amazonka nahoru a jestli jsem to dobře pobrala, tak snad I o 16cm denně … to nevim, to je drb, ale prostě stoupá …

Tak jo… tak se tam mějte krásně… my si ještě pět hodin počkáme na letadlo, které nás přepraví do Cuiabá za novými zážitky. Ahoooooj.