Pantanal - Porto Jofre

Jak jsem již předeslala včera, dnes nás čeká výlet, kdy nevíme, jak to dopadne a o to je to napínavější. S Martinou z Francie jsme daly dvě zvířátka guidovi které strašně chceme vidět. Ona jaguára (20% šance) a já vydry obrovské, které tu žijí a které pokládám za zvířátko obvyklé. A uvidíme, jestli uvidíme. Cesta je to neskutečně daleká a tak opět vstáváme v šest ráno, půl sedmé snídaně a po sedmé vyrážíme. Mračí se, místňákům je chladno, nám je fajn, chvilkama mží až prší a když vyrážíme jedná se o pořádný déšť…. Prý tak má být tři dny. Není tak ani hodinu. Oblačnost se zvedá, světlá, projasňuje se a slunce už zase žblunce.

Tak jako první překvápko na nás vykukuje kapybara, kterou nestíhám vyfotit, teda stíhám ale už jen její krásné a monumentální pozadí … chvilku na to vidíme krásného kajmana a za chvíli v naprosté tichosti projíždíme jedno slepé rameno řeky Cuiabá … a najednou guid říká … Jaguár!!! Jaguár!!! A zrychluje loďku z nuly na max. Masakr toto. Už v červenci jsem si zakázala na Jaguára jen pomyslet, dát si naději, doufat. Jaguáři jsou prostě až od července a basta. No a dnes je tu 20% … neuvěřitelné. Jsme dva metry od něj, koukáme si z oka do oka, on si říká ať vypadnem, nechává se párkrát vyfotit a mizí v něčem jako kukuřice. Cítíme jak nás pozoruje, jestli jsme už vypadli … jeho paciny žbluňkají a pleskají vodou a jeho pohyb je rozpoznatelný v trávě. Když vidí, že my nic, kousek od nás se znovu vynořuje a v klidu si plave kousek dál. Jsme ve střehu a čekáme. Po chvíli to vzdává a rozhodne se přímo před náma přeplavat řeku. Neuvěřitelný a nádherný zážitek. Ani nedutáme ani nedýcháme, je to neskutečné. Nyní mizí v travinách již definitivně a my se vracíme na hlavní tok Cuiabá. S celým týmem se tak nějak domlouváme, že by to chtělo čůrací pauzu, bo už pět hodin křižujeme vodu a nikde žádá souše. Prosíme tedy pána kapitána, našeho skvělého guida, aby nám někde zastavil. Ten se jen chechtá, ale kupodivu poměrně za chvilku zastavujeme u kousku pevniny. Huráááá!!! Chvilku pokračujeme ve vodní krasojízdě a najednou zahýbáme pod strom do stínu. Oběd. Paní domácí opět nezklamala a my na lodi jíme příborem a z porcelánových talířů. A máme rizoto se sušeným masem, smaženým banánem, rozinkama a celejma půlkama vlašáku. a je to dobrý. je to moc dobrý. Pochutnáváme si, nad námi líně leze stromem leguán, slunko peče jak sviňa, já opět rudnu i přes opalovák padesát. A pokračujeme. Překvapení nekončí následuje další kajman, opice, kajman přeplavávající řeku a nakonec takový líně mě pozorující obr na okraji řeky. Jsem od něj metr a on se mi nastavuje na fotku. No do týhle vody bych se koupat fakt nešla. Že jich tu je potvor!!! Úplně na závěr dne už dobré dvě hodiny na cestě zpět se zanáší guidovi filtr od nekvalitního benzínu, loď nechce moc jet a možná I díky tomu vidíme okrajem řeky proplouvat vydry obrovské. Tak I ty se mi splnily. Jsou vyfocené z velké dálky, ale přeci jen jsou. Z vody jim čouhají jen hlavičky a tak není vidět jejich velikost. Kvůli motoru se stavujeme podruhé na návštěvě doma u guida, dostáváme buchtu a kafe a možnost jít na záchod a mezi tím se filtr čistí kartáčkem na zuby. Je skoro šest. Je nám jasné, že řekou pojedeme za tmy. Západ slunce je nádherný přechází od růžové až po temně oranžovou, loď jede rychle a já si nechávám sluneční brojle. O skla se mi rozprskávaj hmyzy a raděj ani nedutám, páč na večeři se těším na loď … a raděj ani nedýchám… stmívá se a my staří vodáci se chechtáme, že ani nevíme kam bychom tu loď hnali, vlevo, vpravo rovně… je to tu samá zátočina, meandr a vodou ještě plují urvané kusy travin, které je potřeba objížďět aby se nezamotaly do motoru. Nebojím se, věřím mu, ale v duchu přemýšlím, jak zachránit batoh s foťákama :D … něco kolem sedmé přistáváme v naprosté tmě úspěšně u našeho hausbotu a čeká nás bramborový salát, hovězí na houbách a citronové paté … paní domu je skutečně neskutečná kuchařka a my co dneska ušli celkem třicet kroků se chytáme za hlavu. Ale nevem si, dyž je to táááák dobrý. Tak jo. Zejtra ráno v devět tři hodiny odplouváme zpět do přístavu a do Cuiabá, vrátit auto a v šest večer letíme do dalšího bodu naší expedice. Tož zítra nebudou žádné blogy … tak si ode mě odpočiňte a hlavně se mějte.