Přesun do Bom Jardim a Papoušci

Ahoj všem, dnes se Vám ozvu jen velmi krátce (snad) … protože mám za sebou desetihodinový přesun z Manaus do Cuiabá a pak ještě 200 prvních brazilských kilometrů za volantem a procházku ptačím parkem a v celkové době dvě hodiny spánku ukradené v prvním letu. To vše jsem zazdila jedním pivem a na očích mám teď železná a těžká víka, která chtějí prostě zavřít a spát.

On by ten přesun nebyl až tak šílená dálka. Ale Latam to má prostě tak, že vždy odněkud musíte do Sao Paula, abyste se dostali někam jinam. Takže si představte vzdušnou čarou let z Anglie do Řecka a pak z Řecka do Francie …

Ale musí se nechat, že vše klapalo jak na drátkách a že začínám mít takový nejistý pocit, že Brazilci jsou dochvilnější než my …

Přesun proběhl, pro auto nás převezli tak rychle, že jsme se nestihli začít ani rozhlížet kudy kam, auto mi vydali tak rychle, že mě ani nezačali ukecávat o lepší a ještě lepší pojistku … no prostě než jsem se rozkoukala sedím ve voze značky Citroen C3 cosi .. v automatu, pěkný živý autíčko to je a já jsem věrná své značce a to mi nabízeli Volkswagen … nene zůstanu u svýho citrónu. Ten mám vošahanej a vím, co kde je. Cuiabá je město velikosti asi tak Brna, přesto silnice a semafory a různé fígle fungují jinak. Jsem trošku nervózní to se musí přiznat a první kilometry a zrovna přes celé město mi radost nedělají nikdy. Nicméně, je to tu a tak se to tak musí brát. Jedem. Každé mesto má svůj konec a každý venkov někde začíná. Náš venkov začal hned za městem. Do cílové destinace cca 200km vzdálené jsme nepotkali jedinou pořádnou vesnici, jen na půli cestě pár jídelen u cesty s maličkýma potravinama. Tady budem o benzínu, vodě, pívu a jiných nezbytnostech muset přemýšlet úplně jinak. Mračí se a chvilkama prší. Cesta je moc krásná a kde není, jsou trabachadoři a snaží se s tím něco dělat. A kde není mám co dělat já, protože jámy jsou sice dobře rozeseté, ale pěkně macaté a hloubku raděj fakt zkoušet nechci. Po příjezdu sem jsme asi již naprosto odloučeni od jazyka anglického a jiných dalších zbytečných pokusů a s recepční si vykládám v překladači. Vše je domluveno. Máme pokoj, máme místo na auto … a když nebude pršet vyjde I zbytek. Dnes máme jet autem kamsi dva kilometry od vesnice do ařího parku a otvíraj tam ve čtyři a zavíraj se soumrakem a když bude pršet tak nic. Vysvětluju paní, že jsme sem jeli přes deset hodin a že by mi to fakt bylo líto. Asi nějak zajišťuje, že tam pán na nás čeká, my projíždíme dovnitř mezi kravičkama polňačkou krásné oranžovorudé barvy … je mokro, prší a uvidíme jestli uvidíme.

Viděli .. fakt neuvěřitelný. Papouchům je naprosto šumák, že prší (lidem ne, zase jsme někde úplně sami) … lítaj si tu jak chcou, řvou si tu jak na lesy a je to jedna velká podívaná … jsou nádherní. Snažím se fotit teletem ale takhle bez stativu a z ruky …. Rozklepanou paprčou to není žádná sranda, jen ten objektiv má přes kilo. Asi po hodině přestává pršet a nebe dostává aspoň trošku barvu a není takové šedošedéšedo. Za soumraku odjíždíme, prodíráme se stádem kraviček, děkujeme pánovi u vstupu, co nevíme, kdo to vlastně je … každopádně byl hodnej, že nás tam pustil.

Ještě mažeme na véču naproti ubytka, protože celý den žijem z toho co nám dal LATAM a přichází právě to pifko … tak jo. Snad tam nemám chyby. Už si to po sobě číst nebudu. A nebooo … a nebo zítra. Tak jo dobjou!!!