Rio a výprava za Kristem, Cukrovou Homolí a na Selarónovy schody

Celou noc lehce pospávám, pod okny na Kopakabáně to prostě žije. Jsou velikonoce, jsou prázdniny. Do půlnoci je zde mrak stánků se vším, co si umíte představit od korálků a tašek, přes fotbalové dresy, oblečky, plavečky brazilky, obrázky a šperky. Po půlnoci trh mizí, ale lidé zůstávají, zpívají a tančej. Zhruba ve čtyři je skoro ticho když pominu ocean, který žije. Vlny jsou tu pořádné, dělají I tunely a když vlna padne zpět do vody je to rána jako z děla. No a pak už svítá a my se sbíráme k dalšímu dni. Vaříme pravou brazilskou kávičku, mažem bagetu, snídáme a po osmé vyrážíme objevovat Rio …

Průvodce je naprosto skvělej, umí anglicky, je to sympaťák a menuje se Celio (tak zhruba nějak).

Prvně míříme za Kristem. Když jsem plánovala tuhle naši výpravu, říkala jsem si, hlavně ne Rio o víkendu a tak trochu jsem zazdila Velký svátek, Velký Pátek. Všichni maj prázdniny, ulice jsou ucpaný a probojovat se tu vyžaduje pořádnou dávku znalosti místních cest a jak se říká moc se s tím neštvat. To jde Celiovi výborně a chvilkama jen sykám, když vidím jeho silniční akrobacii. Vyjíždíme autem pořádný kus kopce a ocitáme se mezi stovkami aut a tisícem lidí. Denně sem přijde deset tisíc lidí a taky to tak vypadá. Celio kupuje lístky a už stojíme hada na minibusíky, které vyváží lidi nahoru. Kolem Ježíše je lidí jak mravenečků a musí se nechat, že to je pořádná socha …. měří 30 metrů a stojí na podstavci, který je vysoký 7 metrů. Hlava sochy váží 35,6 tuny, jedna ruka 9,1 tuny a vzdálenost mezi napřaženýma rukama je 23 metrů. Celá socha váží okolo 700 tun. Ko-lo-sál-ní …a být zde u něj právě na velký pátek, to se povedlo. obcházíme ho kolem dokola, tedy proplétáme se davy … koukáme do krajiny kolem a běžíme zpět za Celiem. Ve dvanáct máme koupený lístky na Cukrovou homoli a rádi bychom to stihli. Projíždíme městem a musí se nechat, že to je velká krása. Jak na ty města moc nejsme, tak Rio to svý kouzlo prostě má. Žulový hory ve městě, prales ze který tu vysázeli ze všech možných stromů z celýho světa, krásný Jezero se spoustou lodí, které má kolem dokola osm kilometrů a lidi sem chodí běhat. Všude streetartový umění, úžasný graffiti a je prostě furt na co koukat. Vždycky se mi dobře udělaný graffiti líbily, bejvaj to úžasný umělecký kousky, umění. A rozhodně mám raději barevný obrázky než šedošedýšedo. Přijíždíme pod homoli, kde se nějakým zázrakem ocitáme na začátku prvního hada. Během chvilky jsme v první lanovce, která dojede na vrchol Morro da Orca a odkud ještě třeba I seběhnete pěšky, když se vám chce a mate na to čas. Další lanovka vás vyveze na Sugarloaf. Odtud už zpět zase jen lanovkou. Sugarloaf je kopec kupodivu ve tvaru cukrové homole a měří 391 metrů, což je docela dost když všude kolem je moře. Chvilku si myslíme, že neuvidíme vůbec nic, z prvního kopce vjíždíme do pořádnýho mraku, ale najednou, kde se vzal, tu se vzal … panorámata všade kolem nás. A jaký. Vidíme na sochu Ježíše, na Copacabanu, vidíme stadion Maracaná, kterej bohužel uvidíme jen odtud. Ne vše vždy může vyjít. Měli jsme jít na prohlídku dovnitř, ale je tam nějaká akce a je zavřenej. Ještě včera jsme mysleli, že se podíváme teda aspoň kolem něj, ale dozvídáme se, že je uzavřeno zhruba dva kiláky okolo něj a nedá se k němu dostat. Inu, co se dá dělat. Užíváme si vyhlídku, kocháme se panorámatama a jedem dolů. Tady ta lanovka si zahrála v Agentovi 007 a je to třetí nejstarší lanovka na světě. Vznikla v roce 1912, je dlouhá 1400 metrů a pomáhali ji stavět Němci a původně byla dřevěná. To už samozřejmě není Pravda. Odtud se jedeme podívat na Selarónovy schody - Barevnou mozaiku z keramických dlaždic a zrcátek vytvořil místní umělec Jorge Selarón. Bohužel se dnešní popularity nedožil, zemřel totiž v roce 2013, na díle pracoval 20 let. Keramické dlaždice, kterými schody – nazývané Escadaria Selarón –ozdobil, dostával od přátel i příznivců z celého světa.

Je to taková atrakce, že schody nechyběly v upoutávce na olympiádu. I zde je lidí jako smetí, každý chce skvělou fotografii. Některým se to I docela daří, my se spokojujeme s fotkama na okraji schodů a mašírujem na oběd do brazilské restaurace s místňákama. Je to ten typ, kdy si nabereš co chceš. Na výběr je tolik jídel, že I kdybych si dala od všeho čajovou lžičku, nemám šanci. Takže výběr je jasný. Fazole, rýže, ryba a něco jako smažák, strašně moc mi to chutná. Celkově tu vařej výborně a nikdy nám nezbývá místo na zákuseček, které taky vypadají nesmírně lákavě, ale to se prostě nedá. A ani nevíme jak se to stalo je skoro pět a tak honem do plavek a naposled na podvečerní Copacabanu. Žije to tu. Mnoho stánků, prodavačů kukuřice, zmrzliny, pití … hraje tu hudba, někdo tancuje, někdo I zpívá a to teprve přijde večer. To už jsme v úkrytu našeho dočasného bytečku a chystáme se brzo spát. Zítra mě čeká křest ohněm. V Riu si půjčujem další auto a mě čeká se odtud nějak vymotat. Jára je super navigárot, navíc auta mají modern a vidím mapu na obrazovce, ale jak už jsem psala, je to tu rychlé a akční. No nicméně … poslední den vracíme auto v Sao Paulu, tak to bude taková rozehřívačka …

Tak se tam mějte. Zatím ahoj. Zítra zase o něčem jiným a odjinud.