Sono Beach - den druhý

Pohodička, hukot oceánu, ku podivu i slunce v plné palbě, rozkvetlá květena kolem šmoulové chajdaloupky, vůně pravé brazilské kávičky, míchaná vajíčka na cibulce s klobáskou a nemuset nic … asi tak bych popsala dnešní ráno. Pan majitel nám natrhal čerstvé pomeranče a donesl mixér. Prej na banány. Tvl … nemáme banány. Je něco po sedmé ráno a my nikam nespěcháme. Tahle poslední fáze je dycky děsně fajn. Všechno, co jsme chtěli vidět jsme stihli vidět, nic se nesemlelo, všechno na čas, tip ťop, tik ťak a teď chvilka toho váleníčka, abychom po příjezdu domů mohli naskočit do provozu v požadované kvalitě.

Po osmé ranní jdeme nachytat nějaký ten bronz, v našem podání spíš červeň. To je hlavní úkol dne. Co ztmavlo do dneška, ztmavlo pouhou existencí v těchto krajích bez jakéhokoliv záměru. No ale pak to co neztmavlo, to je tak jiný, jako by to k sobě nepatřilo. Inu, něco s tím dnes uděláme. Fotím krásně nasvětlený Atlantik a hážu ručník do písku. Teď a tady. Teď hned. Začíná smažení. Ke smažení hraje brazilská muzička, kucí z báru nám donesli pívo a caipirinhu, to se to rudne. Vlny jsou monstrózní I při odlivu, ale jsem odvážná a taky tam párkrát lezu. Dycky mi to dá přes čuňu zleva zprava, ale namočená jsem a to je účel. Jaryn se v tom vyloženě vyžívá a tak má I pěknou sérii fotek.

Za osm hodin: Odcházíme z pláže jako dvě super horký mega pálivý chilli papričky … přichází mraky (ještě že) a trochu pofukuje. A to je dobře, Já sedám k fotkám z dnešního dne a Jára ještě jde na průzkum. Je tu prý i kostel a jeden pěkně vybavený obchůdek s potravinama. No a už je šest a začíná noc. Je tma jak v pytli a jak to tak vidím, zase půjdem spát se slepicama. Akorát tady žádný nejsou … a ani kohóti.