Urubu na kánojích a spaní v džungli

Budíček natažen na třičtvrtě na pět ráno, protože přece chceme vidět nádherný východ slunce nad řekou Urubu … zvoní … zvoní … a my nechceme … guid se nás ptá přes okno, zda jdeme nejdeme a já mu zmateně česky odpovídám, jako že nejdeme. Později nám trojice Belgičanek povídá, že jsme neprohloupili a dobře udělali, že jsme se vyspali, že byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a tak se slunce nekonalo. Ono se samozřejmě konalo, vstávali jsme do jasného dne a po snídani nám byly přiděleny kánoe, my obdrželi kajaková pádla a už si to drandíme po Urubu. Guid nás vozí mezi stromy a na místa, kde v období sucha voda není a tak je to napínavé, holky sedí v lodích poprvé v životě a kormidelnice si chvilkama zoufají. Kdyby té vody nebylo tolik a nebyla všude, něčím mi to připomíná klikatící se Lužnici s popadanými kmeny. No já mám svýho pána kapitána a tak se klikatíme na pohodu a je to príma strávené dopoledne. Viděli jsme I tukana … vracíme se do ubytka a ani chvilku neváháme s koupáním. Voda v řece, páni … místama je to horký jak termály. Má krásně rašelinovou barvu a je čisťounká kam až oko dohlédne.

Po báječným obědě, který většinou obsahuje rýži, nějaké maso, nějakou rybu, fazole na deset tisíc způsobů a jako zákusek meloun a ananas, máme dvě hodiny osobního volna na nicnedělání pohodu a relax. Je zajímavé že v těchto dvou až třech hodinách dva dny po sobě přichází bouřka a déšť jaký umí být jen v tropech. To je prostě přátelé opravdický chcanec. Kačeři jsou bez sebe štěstím a ráchaj se v loužích jak o život a papouch na stromě do toho řve to svý uí,uaá a plyne to rychle. Po pauze, po dešti vyrážíme v dlóhých katích a dlóhých rukávech natřeni repelentem od hlavy až k patě spát do džungle. Jen ty ruce jsem si umyla, abych si prstem od repelentu nesáhla do oka… no a co myslíte, jak těch prstů mám deset, tak těch moskytů se na nich postupně vystřídalo tak dvacet. Nejsem sama. Belgičankám rostou boule na čelech … prostě žerou. Přišla jim véča a tak se maj. Cesta do kempu trvá asi tak něco přes hodinku, jsme nejen poštípaní ale I mokří. Jednak jsme oblečení na jiné stupně, druhak ta vlhkost. Ale tady je fakt člověk mokrej furt a nemusí ani nic dělat. Jde se na dřevo. Jaryn dostává do ruky mačetu a hledá mrtvý stojící stromy, páč se nepovalujou v mokru a budou hořet. Po cestě nás přepadla tráva, které se kupodivu říká Grass … a té se stačí zlehka dotknout a to je jak pět žiletek vedle sebe na šmirglpapíru. Je to hustá holka prostě…. No… guid nás samozřejmě varoval ať tam ty ruky nestrkáme, šup … a mám to. Kousek za krvelačnou trávou se sluní na banánovým listu přenádherná tarantula s načervenalou prdýlkou a moc jí to sluší. Tak si ji fotím, abyste o ni nepřišli. Vím, že fotky hadů a pavouků mívají velký úspěch. Že jo, holky …

Z velkých mrtvých stromů děláme malý mrtvý polena, zatápíme a jde se dělat večeřa. Budeme mít rybu a rejži se zeleninou. Rozděláváme hamaky a moskytiéry, chystáme si spaní no a po večeři ještě chvilku anglicko, belgicko, česko, španělsky klábosíme popíjíme vodu uleháme a když zhasne poslední čelovka … tak to vám je taková tma… taková černočerná … úplná … a plná džungle a všeho toho rachotu ptactva, opic, žab a všeho ostatního … až se z toho člověku ty oči samy tak nějak zavřou … dobjou …

Ráno se budíme před šestou a postupně chodíme tak trochu s ostychem a bojácně po cestičce do džungle trochu si po ránu odlehčit a to není jak na oslavce, kde vás kousne maximálně tak kopřiva… to člověk jinak prohlíží vybranou lokaci … a guid vstával ještě dřív než my a už voní káva, samozřejmě pravá brazilská v kotlíku nad ohněm vařená … a k tomu míchaný vajíčka a je pohoda. Balíme kemp, uklízíme a vyrážíme vychajdou zpět k ubytku. Jdeme džunglí něco přes tři hodiny. Máme štěstí I na tamaríny (vopičky) ale ty a ani jiné jsem vám nevyfotila, protože si hrají vysoko v korunách stromů, pobíhají rychle a jsou to mršky mihotavý. Guid nám ukazuje strom na bolest hlavy, a strom na chřipku a strom na denge a malárii a mravence na bolest hlavy a spoustu a taky vodní liánu, kterou když useknete (když víte jak – nejdřív nahoře a pak až dole) tak mate cca 0,5l vody na pití … jsou to všechno úžasný věci, kdyby si tak člověk pamatoval ty krásný jména stromů … tak by vám je třeba I řek. Prt si pamatuju. A jak tak jdeme a pozorujeme a vzděláváme se, tak se taky znovu potíme a vlhneme a začínáme se těšit na tu naši boudičku, na Urubu a tak když slyšíme kohouta, víme, že jsme blízko. S Járou nás čeká balení, ale jen maličké, protože my se ani nijak nevybalujeme, bo jsme stale na cestách. Házíme koupačku a pak obídek a po obědě čaj z jednoho stromu, co jsme cestou potkali a pak už v jednu loučení, mávání a tradáááááá zpět lodí a autem zpět do Manaus. Cesta si bere své skoro čtyři hodiny a tak se v podvečer stíháme jen ubytovat v hotelu v centru Manaus a vyrazit na krátkou vychajdu za účelem večeře a nákupu nezbytných nezbytností jako je voda a sušenky a tak. Jdeme ulicemi a vidíme ten obyčejný život jak to tu chodí a já podvědomě chytám Járu za ruku a jsem z toho zas celá vedle. Manaus má něco přes dva miliony lidí a jsou tu lidé takoví a taky makoví a pak chudí a ještě chudší a pak ti, kteří maj domov na ulici … a někteří maj na tom svým místě čisto a jiní se válí po zemi trochu mimo a jiní si vaří nějakou mňamku v alobalu a mezi tím vším je tržnice, kde trhovci prodávají zeleninu a co nás překvapuje, je šest a většina zavírá svý krámky a mezi tím vším jsme došli až k té krásce Amazonce … jen načučnout. Jen na chvilku. A rychle zpět než bude úplná tma. Protože… protože tady bych se bála trošku jinak než v té džungli … tak honem nakupujem u pána co utek z Venezuely a pak jdem na Čínu hned vedle k jinýmu pánovi co utek z Venezuely a porci za 120kč mi dones tak velkou, že by nás to nakrmilo doma všechny k obědu a vím dopředu, že tohle prostě nemůžu sníst a ví to I on. Oujéééé … to jsou mi paradoxy …