Z domu až k řece Urubu v Amazonii

Ahooooj všichni … tak konečně jsem na síti … teda ne, že by to bez sítě nebylo k žití. Bylo to víc než to … ale tak, prostě jsme zpět a já se můžu vrátit v čase o tři dny zpět.

Nevím jestli se úplně rozepisovat o cestě. Bylo to jako vždy. Vstávačka po půlnoci a s pomocí kamaráda Jožina zrychlený autopřesun na Brno, FlixBusem do Vídně, letadlem do Paříža, kde jsme se trochu zapotili a přeběhli v podstatě rovnou do dalšího letadla už na SaoPaulo. Jedenáct hodin jako v chladničce až jsem nevydržela a když už skoro všichni cestující měli na sobě I bundy, požádala jsem stewarda, aby buď ubral mražení, nebo trochu přitopil … V pět večer jsme dosedli v SaoPaulu, prolupaly nám ouška a my měli pět hodin na orientaci. Prožili jsme si tak trochu šok, že jsme bez krosen, když už kolem pásu nikdo nestál a naše batohy stále nikde. Už jsem si představovala pobyt v džungli při vlhkosti 89%, kdy se potím jen proto, že žiju, v dlóhých katích a pevných botách. Naštěstí nám je dali bokem jako nestandart, akorát nám o tom zapomněli říct. Tak, úkol zněl jasně, vybrat brazilské realy z bankomatu zvaného Bradesco, bo většina jiných nepřijímá naše čtyřmístné kódy, ale pouze brazilské šestimístné a zakoupit datové karty. V 23:30 nám frčánkuje další letadlo a to do Manaus. Už na letišti zjišťujeme, že s angličtinou to tu bude sranda, když ani na letišti to neumí. Naštěstí Španělština a Portugalština nám začíná připomínat Češtinu a Slovenštinu a taky se toho člověk prostě nesmí bát. Na místních přeletech po Brazílii to prostě žije. Je hluboká noc a lidí tu je na tisícovky. Odbavování jde rychle, nikdo se s tím moc nepáře. Letadla tu jsou místo vlaků a busů. Je nutný si uvědomit, že jsme se ocitli v zemi 103 x větší než naše zemička, v páté největší zemi světa, zemi větší než celá EU dohromady a vzdálenosti zde nabírají trochu jiný rozměr. V půl čtvrté ráno jsme v Manaus jak na kobyle a po čtvrté v posteli na hotelu. Nebudu psát na spánek, ale na srovnání zad máme círka dvě hodiny, protože v 6:30 je snídaně a v 6:45 nás vyzvedne v hotelu guid, co nás převeze asi 200km dál do džungle autem a pak už jen asi další dvě hodiny lodí do místa určení. Je tu pařák, je tu skoro rovník, je tu krásně zeleno, na cestu nám autem zní latinskoamerický rytmy a řidičovi se vlní do rytmu ruce na volantu. Krásný silnice střídají silnice značky samajama a taky navštěvujeme supermercado a kupujem první studený pivko, a něco jako cocacolu pravou brazilskou, co chutná jako Incacola a já už vím, na čem strávím dofču. Ocitáme se na lodi společně s týmem tří Belgičanek a jsme vezeni po řece Urubu kamsi hluboko do pralesa… Kdybych měla popsat krajinu, napíšu – voda, stromy, nebe, voda, stromy, nebe…. Nikde ani živáčka, jen ta zelenozelená zeleň všude kolem. Plíce světa. Jsme v nich. Uvnitř.

V poledne jsme na místě určeni a hned se kocháme právě přinesenou hadicí z džungle, je dlouhá, velká a krásná a už ji mám kolem krku. (nebojte pak ji pustili zpět do přírody). Dostáváme klíče od Tukana (kamrlíčku našeho krásného s postelí a občas splachovacím záchodem a většinou nesprchující sprchou. .. co na tom. Ve sprše teče voda z řeky, chodíme rovnou do řeky) to je zas taková obyčejná krásná nádhera. Maj tu slépky, kachny a káčery a ano Ó Bóže Ó Bóže … napočítala jsem asi dva kohóti … a taky tu maj papóšky na stromech a ti vykládaj taky jak vo život. Ještě že se nenaučili ty kohóti ….

Pískaj a vykřikujou něco jako a – e – I – o – u … a jsou děsně spokojení, když jim odněkud někdo odpoví.

Po odpoledním klidu mašírujem na loďce na vejlet na pyraně a na delfíny a je to takovej príma relax. Pyraně místo lovu spíš krmíme … občas cítím, jak mi zase nějaká oklovala maso, ale než se mi podaří zaseknout a dostat ji nad hladinu, je v prachu I s masem. Následuje véča …a po ní se jedou lovit hadi a hledat kajmani. Jenžéééé je po období dešťů a voda je vysoko a je fakt všude a je jí hodně a ani nevíte jak moc jsem šťastná, když vám tohle píšu. Celej rok čtu, jak Amazonka mizí a není a jak je jí málo a pak si třeba říkáte … tak snad je ten svět aspoň trošku ještě v pořádku. No prostě jsem tím vším chtěla říct, že pevniny je teď tak nějak míň a potopený jsou místa co po období dešťů prostě potopený bejt maj, ale o kajmana tu pak člověk nezakopne…Je tma jak v pytli a člověk si říká, jak ti kucí jsou schopni vůbec nějakou tu havěť najít. Maj cvičený oko a dva hadíky guid našel. A jednoho ulovil a ukázal nám na lodi. No a už je fakt moc hodin. Generátor šel taky spát a jen ta džungle dál žije svým rytmem a životem a to je hotový concert.